Starověké svitky objeveny v zapomenutých jeskyních

Tento příběh se odehrál v roce 1947. Jednoho dne se malému pastýři zatoulalo ze stáda kůzle. Chlapec jménem Mohammed ed-Dhib se rozhodl ztracené zvířátko najít a vydal se na cestu přes útesy Judské pouště. Když při hledání kozy šplhal členitým terénem, narazil na jeskyni. Aby zjistil její hloubku, vhodil dovnitř kamínek a počítal, kdy narazí na dno. Ovšem místo očekávaného zvuku dopadu uslyšel nepříjemné praskání rozbíjející se keramiky. A takto byl čirou náhodou objeven největší nález biblické archeologie – starověké svitky ukryté v hliněných nádobách.

Jednalo se o nejstarší biblické texty, každý z nich byl starý více jak 2000 let. Následný průzkum, trvající až do začátku padesátých let 20. století, nazval tyto dokumenty Svitky od Mrtvého moře. Byly nalezeny celkem v jedenácti jeskyních.

Svitky od Mrtvého moře a Daniel

Později tyto Svitky od Mrtvého moře odborníci přeložili a zjistili, že obsahují všechny knihy Starého zákona s výjimkou Ester, a kromě toho další texty, včetně komentářů k biblickým knihám. Svitky obsahující knihu Daniel odhalily nové úžasné poznatky.

Datování knihy Daniel. Podle Bible žil Daniel ve starověkém Babyloně po zničení Jeruzaléma v roce 586 př. n. l. až do své smrti, kdy Babylonii vládli Peršané. Měl několik prorockých vidění, ve kterých předpověděl budoucí dění ve světě. Moderní skeptici odmítají možnost jakékoli zázračné předpovědi budoucnosti a pokoušejí se knihu Daniel předatovat do 2. století př. n. l., tj. poté, co už se uskutečnily mnohé události, které Daniel předpověděl. Podle nich tedy Daniel již nepředpovídal budoucnost, ale prostě vyprávěl události, které se již v minulosti přihodily. Objevy Svitků od Mrtvého moře vrhly na toto moderní předatování nové světlo. Osm kopií knihy Daniel bylo zasazeno do pozdního druhého století př. n. l. Dva muži, Frank Moore Cross z Harvardské univerzity a Eugene Ulrich z Univerzity Notre Dame, tvrdí, že datum a počet kopií v použití naznačují, že kniha Daniel byla v té době již považována za součást Písma. Je to silný důkaz pro přijetí mnohem dřívějšího data napsání knihy Daniel, protože k potřebnému procesu uznání komunitou již došlo. (A mimo jiné, i kdyby kniha Daniel byla napsána ve druhém století př. n. l., jak se někteří skeptici domnívají, její přesné předpovědi se naplňují i od té doby až do současnosti.)

Textová přesnost knihy Daniel. Před zveřejněním Svitků od Mrtvého moře mnoho učenců tvrdilo, že biblické knihy, např. Daniel, se v průběhu času vyvíjely – že určitá slova, věty a větší části byly pravděpodobně změněny nebo přidány. Než byly nalezeny Svitky od Mrtvého moře, první nalezený opis Bible byl datován do 10. až 11. století našeho letopočtu. Mezi dobou knihy Daniel a evropským středověkem leželo asi 1500 let. Nalezení knihy Daniel ve Svitcích od Mrtvého moře poskytlo vědcům nové texty, jež byly o více než tisíc let starší než předchozí rukopisy, se kterými mohli Danielova proroctví porovnat. Svitky uchovaly části všech kapitol knihy Daniel, kromě kapitoly 12. Všechny nalezené části vykazují pozoruhodnou podobnost s dalšími rukopisy: 1) Nedošlo k žádnému významnému zkrácení nebo přidání. 2) Přechod z aramejštiny do hebrejštiny a zpět se vyskytuje na stejných místech. 3) Osm různých opisů souhlasí s texty z 10. až 11. století, na kterých jsou založeny naše moderní překlady. To je úžasný objev, který potvrzuje důvěryhodnost přesnosti a datování knihy Daniel.

Místa, osoby a události z knihy Daniel byly potvrzeny

Danielovy příběhy a proroctví umísťují knihu do tří vojenských tažení babylonského krále Nebúkadnesara proti Judsku. Babylonští vojáci zajali Daniela a jeho přátele v roce 605 př. n. l. (Daniel 1. kap.). Spolu s 10 000 dalšími vězni zajali v roce 597 př. n. l. i proroka Ezechiele (2. Královská 24,14), kdežto proroka Jeremjáše nechali v Jeruzalémě. Nakonec, v roce 586 př. n. l., Nebúkadnesar zničil Jeruzalém i chrám a odvedl mnohé z jeho obyvatel do Babylona (2. Královská 25,1–21). Následujících pět bodů ukazuje, jak archeologie na základě doplnění Svitků od Mrtvého moře potvrdila správnost těchto biblických událostí.

1) Babylonské kroniky jsou oficiálními záznamy o taženích krále Nebúkadnesara. Text, který je nyní v Britském muzeu, je částečně rozbitý, ale jasně dokumentuje tažení proti Jeruzalému z roku 597 před naším letopočtem, jak uvádí biblická kniha Daniel.

2) Lakíšské dopisy byly nalezeny v roce 1930 v bráně zničeného města Lakíše. V jednom z nich nacházíme tato slova: „Vyhlížíme požární signály z Lakíše podle všech pokynů, které mi pán dal, protože nemůžeme vidět Azeku.“ Dopis byl poslán do Lakíše a text informuje obyvatele o smutném faktu, že Azeka již byla dobyta a Lakíš co nevidět přijde na řadu. Podle Jeremjáše 34,7 zůstala z judských měst v tomto posledním tažení Nebúkadnesara pouze města Azeka a Lakíš. Tento dopis tak potvrzuje skutečnost a odhaluje další fázi strategie tažení – zničení strážného města Lakíše předtím, než vojska potáhnou na Jeruzalém.

3) Vybudování Babylona je přisuzováno Nebúkadnesarovi (Daniel 4,30). Ovšem žádný z antických pisatelů se o tom nikde nezmínil. Historikové byli přesvědčeni, že Babylon existoval již více než tisíc let před Nebúkadnesarem. Jak by tedy mohl tvrdit, že vystavěl město? Německá expedice do Babylona v letech 1899 až 1915 odkryla tisíce hliněných cihel použitých v hradbách a budovách a všechny byly označeny razítkem se jménem Nebúkadnesara. Kromě toho každá z osmi bran, kterými je město obehnáno, byla pojmenována po známém babylonském bohu. Dokonce slavná brána bohyně Ištar, jež byla ve 30. letech 20. století postavena v Pergamském muzeu v Berlíně, nese Nebúkadnesarovo věnování. Byl to on, kdo znovu vystavěl město po jeho zničení Asyřany.

4) Jméno Báruk, syn Nerijáše, písař bylo objeveno na otisku pečetě v troskách zničeného Jeruzaléma. Báruk sloužil jako osobní písař proroka Jeremjáše a pomohl proroku napsat knihu (Jeremjáš 32,12).

5) Jméno Nebu-sarsekim našel v roce 2007 ve finančním záznamu jeden výzkumník v Britském muzeu. Nápis se datuje do desátého roku krále Nebúkadnesara. Jeremjáš 39,3 zmiňuje Nebu-sarsekima ve výčtu Nebúkadnesarova posledního tažení proti Judstvu.

6) Kýrův válec, někdy též Kýrův edikt, je babylonský dokument, objevený v babylonských ruinách v roce 1879, v současnosti vystavený v Britském muzeu. Text je psán jménem Kýra Velikého, aby připomínal dobytí Babylona v r. 539 př. n. l. Text ediktu připomíná perské vítězství a chválí Kýrovy královské ctnosti při pokojném vstupu do města, kde byl obyvateli vítán jako osvoboditel. Tomu odpovídá proroctví Izajáše (44,28–45,3), které uvádí, že Babylon padl bez dlouhého obléhání nebo boje ze strany Kýra, „pomazaného“. Válec také obsahuje zprávu o osvobození zajatých národů držených v Babyloně a jejich návrat do původních měst. Ezdráš (1,1–6) zaznamenává, že Kýros osvobodil Židy, kteří byli přesídleni do exilu Nebúkadnesarem, což jim umožnilo vrátit se do Jeruzaléma. Text válce končí popisem Kýrových prací na opravě babylonských zdí, v nichž našel podrobný popis dřívějších babylonských králů.

Závěr

Objev malého pastýře, stejně jako vykopávky starověkých míst na Středním východě, přinesly nové informace o biblických zprávách a dávném světě, který se vynořil ze zavátých ruin času. Tím byla potvrzena přesnost a důvěryhodnost Bible, včetně jejích proroctví. Nové vědecké údaje jsou důkazem o nadpřirozeném původu Bible. Jaký dopad má toto zjištění na náš život? Budeme číst Bibli a věřit jí?