Mýty o pekle

Pro většinu lidí je peklo prostě jen slovem o pěti písmenech, na které si vzpomenou při nesnesitelném troubení aut v dopravní zácpě. Jiní si pod slovem peklo představí nekonečně hořící oheň připravený v podsvětí pro bezbožníky – alespoň tak si to pamatují z hodin náboženství. Jak moc se těmito mystifikacemi zkresluje Boží charakter! Mnozí si nedokážeme vůbec představit, že by milující Bůh měl celou věčnost trestat lidi.

Co uděláme s touto děsivou představou pekla? Vytěsníme ji – stejně jako Pána Boha, abychom měli klid? Nebo se budeme utvrzovat v přesvědčení, že Bůh je pomstychtivý a nemilosrdný? A co když jsou všechny naše představy o pekle pomýlené?

Obraz pekla v Bibli

Je zajímavé, že Bible o pekle moc nemluví. Dává jen informaci o jeho původu a umístění, která naznačuje, jak bychom asi měli o něm uvažovat. V Evangeliu podle Matouše 13,49 a 50 čteme tato Ježíšova slova: „Tak bude i při skonání věku: vyjdou andělé, oddělí zlé od spravedlivýcha hodí je do ohnivé pece; tam bude pláč a skřípění zubů.“ V tomto biblickém textu (a v mnoha dalších, viz např. Matouš 25,31–41 nebo Druhý list Petrův 3,3–7) se pekelné plameny zmiňují až v souvislosti s událostmi konce světa. Nikdo samozřejmě nehoří v pekle už teď.

Apoštol Petr podává zprávu o tom, kde se bude peklo nacházet. Píše o konci světa a říká: „Den Páně přijde, jako přichází zloděj. Tehdy nebesa s rachotem zaniknou, vesmír se žárem roztaví a země se všemi lidskými činy bude postavena před soud“ (Druhý list Petrův 3,10). Prorok Sofonjáš předpovídá: „… ohněm jeho rozhorlení bude pozřena celá země. Ano, učiní náhlý konec všem obyvatelům země!“ (Sofonjáš 1,18). Z těchto textů je zřejmé, že peklo není nějaká obrovská ohnivá propast v hloubi země. Jde spíše o obraz ohně na jejím povrchu, jehož plameny pohltí celou zemi.

Nejdůležitější poznatek, který nám pomůže pochopit myšlenku pekla, nacházíme ve známém textu v Evangeliu podle Jana 3,16: „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ Ježíš říká, že jeho následovníci budou žít věčně a ti, co Boha odmítli, život ztratí. Ale ani tito lidé, kteří nezískají věčný život, nemohou navěky hořet v plamenech.

Budou hořet jen do té doby, než všechno definitivně shoří. Prorok Malachiáš o tom napsal: „Hle, přichází ten den hořící jako pec; a všichni opovážlivci i všichni, kdo páchají svévolnosti, se stanou strništěm. A ten přicházející den je sežehne, praví Hospodin zástupů … rozšlapete svévolníky, že budou jako popel pod chodidly vašich nohou v ten den, který připravuji, praví Hospodin zástupů“ (Malachiáš 3,19.21). V plamenech pekla nebudou zničeni jen ti, kteří odmítli Boží lásku a milost, ale i satan a jeho zlí andělé (Matouš 25,41; Zjevení Jana 20,10). Bůh se rozhodl všechny temné síly zcela zničit, nejen je potrestat tím, že je vrhne do věčně hořící jámy uvnitř země!

A co texty ve Zjevení Jana 14,11 a 20,10, ve kterých se uvádí, že zlí lidé budou hořet věčně? Všimněte si, že podle Bible zůstal prorok Samuel „navždy“ ve svatyni před Hospodinem (První Samuelova kniha 1,22) a nad Jonášem se zavřelo moře „navěky“ (Jonáš 2,6.7). Z Písma jasně vyplývá, že žádná z těchto událostí netrvala věčně. V Bibli máme různé příklady použití slova navždy a navěky, kdy tento výraz představuje „čas, ve kterém budeme žít“. Jak tedy můžeme vědět, jak dlouho znamená „navždy“ pro ty, kdo budou vrženi do ohně? Z kontextu vyplývá, že „navždy“ znamená čas, dokud je plameny zcela nestráví.

Mýtus o pekle přemáhá láska

Mnohé z vás teď možná napadá logická otázka: Jak je potom možné, že vznikly tyto mýty o pekle?

V „dobách temna“ – časech různých kompromisů – vniklo do křesťanské církve mnoho různých falešných učení. Mezi ně patří i učení o pekle. V knize Zjevení 12,9 je satan představen jako „svůdce celého světa“. Jeho učení již svedlo mnohé a odvrátilo je od Boha. Nebezpečí falešného učení o pekle spočívá v tom, že podporuje satanovo špatné pochopení Božího charakteru.

Je pravda, že „náš Bůh je oheň stravující“ (Židům 12,29). Ale Bible říká, že ti, kdo žijí spravedlivě a podle poznané pravdy, přežijí „stravující oheň“ i „věčné plameny“ (Izajáš 33,14.15).

V Evangeliu podle Matouše 25,31–46 je napsáno, že lidstvo se jednoho dne setká s Bohem tváří v tvář. V jeho přítomnosti „hory se třesou, pahorky se zmítají… Jako suché strniště budou /ničemníci/ zcela pozřeni ohněm“ (Nahum 1,5.10) Ti, kteří litovali svých hříchů a hledali Boha, budou chráněni před jeho spalující přítomností. V jeho záři budou přebývat po celou věčnost. Všichni, kdo odmítli Boha a jeho záchranu, přestanou existovat. „… všechny pronárody … zmizí, jako by nikdy nebývaly“ (Abdiáš 1,16). „Jejich trestem bude věčná záhuba daleko od Pána a slávy jeho moci“ (Druhý list Tesalonickým 1,9).

„Bůh je láska“ (První list Janův 4,8) – láska symbolizovaná ohněm. Vždyť i Šalomoun o lásce řekl: „Vždyť silná jako smrt je láska… Žár její – žár ohně, plamen Hospodinův“ (Píseň písní 8,6). Jako oheň vypaluje hlínu, ale rozpouští led, tak spalující Boží láska bude útěchou pro svaté, ale stráví hříšníky. Už dnes se můžeš rozhodnout, zda své srdce před Bohem zatvrdíš, nebo dovolíš, aby ho zahřály plameny jeho lásky. Tvá volba rozhodne o tvém věčném osudu. Hledej Boha – a jeho láska rozehřeje tvé srdce na celou věčnost!