Existuje naděje po smrti?

Náhlá smrt Michaela Jacksona 25. června 2009 šokovala celý svět. Během smutečního obřadu ve Staples Center v Los Angeles se herečka Brooke Shieldsová pokusila truchlící fanoušky „krále popu“ utěšit, a tak plačícím hlasem zvolala: „Hlavy vzhůru! Určitě se na nás dívá odněkud z Měsíce!“

Kam vlastně Michael Jackson odešel? Kam všichni po smrti odcházíme? Jdou svatí přímo do nebe a hříšníci do pekla? Existuje vůbec nějaká mezistanice – takzvaný očistec? Nebo se měníme v duchovní bytosti, které poletují kdesi ve vesmíru? A existuje reinkarnace – převtělování? Vrátíme se zpět na tento svět třeba ve zvířecí podobě? Nad podobnými otázkami se alespoň jednou v životě zamýšlel snad každý.

Náš svět je plný protichůdných teorií, my však uvedeme jen jeden zdroj – Písmo svaté. Poslední kniha Bible vážně varuje před neviditelným zlým andělem – satanem, „který svádí celý svět“ (Zjevení 12,9). Pokud to je pravda, znamená to, že většina lidí na tomto světě žije v omylu. Přitom jde o tak důležitou otázku: Co se stane se zesnulým člověkem poté, co kněz na konci smutečního obřadu řekne: „Člověk je prach a v prach se obrátí…“?

Tři úhly pohledu

Pro lepší přehled můžeme všechny stávající názory na smrt rozdělit do tří základních kategorií.

Smrtí vše končí. Tento názor je velmi častý, přestože nedává žádnou naději. Zastávají ho většinou ti, kteří uznávají jen to, co se dá vědecky dokázat. Na základě dosavadních vědeckých poznatků jsou tito lidé přesvědčeni o tom, že smrt je absolutní konec lidské existence. Zemřeme, přestaneme existovat, staneme se potravou pro červy – a to je vše. Smrtí zkrátka všechno končí.

Máme nesmrtelnou duši. Druhý úhel pohledu je snad nejpopulárnější. Učí, že naše tělo se po smrti rozpadne, rozloží, ale naše vlastní já, tedy naše duše, žije dále, podobně jako když si had svlékne kůži. V různých náboženstvích existují rozdílné nauky o tom, kam se duše ubírá po smrti. Základní myšlenkou všech však zůstává, že duše je nesmrtelná.

Smrtelná duše a vzkříšení. Třetí názor říká, že pojem „duše“ představuje celého člověka, nejen nějakou jeho nesmrtelnou část, která po smrti dále žije. Když Bůh stvořil Adama, „do jeho chřípí vdechl dech života; a člověk se stal živou duší“ (První kniha Mojžíšova neboli Genesis 2,7; Český studijní překlad). Člověk tedy sám o sobě žádnou duši nemá. Poté, co Adam zhřešil, celá jeho bytost (duše) se stala smrtelná; lépe řečeno podléhá smrti. Když hříšníci umírají, jejich tělo se mění v prach a dech života se vrací zpět k Bohu. Tento dech života není žádný duch, který má vědomí a po pohřbu těla v Praze může navštívit Brno. Dech života není nic jiného než životodárná božská jiskra v každé živé bytosti – v člověku i ve zvířeti. Podle tohoto názoru člověk umírá jako celek, odpočívá v hrobě, aniž by si cokoli uvědomoval nebo vnímal, a čeká na den vzkříšení.

Který názor je ten správný? Ateistickému nihilismu nemůžeme dát za pravdu, protože věříme, že existuje Bůh a jeho slovo je pravda. Jak je to však s dalšími dvěma názory a jejich protichůdnými výpověďmi o povaze duše? Co o tom říká Bible, Boží slovo?

Biblická fakta o smrti

Bible uvádí, že poté, co Bůh stvořil Adama, stal se živou duší, živou bytostí. Později se dočteme, že do Egypta odešlo 70 duší (Bible kralická, Druhá kniha Mojžíšova neboli Exodus 1,5). Ze souvislostí je zřejmé, že to nebylo 70 duchů, ale 70 živých lidských bytostí, které se vydaly do Egypta. V Bibli pojem „duše“ představuje osobu. Když budeme číst dál, zjistíme, že hříšné lidské bytosti nejsou nesmrtelné. Stačí si v biblické konkordanci vyhledat slovo nesmrtelný a najdeme důkaz, že se vyskytuje pouze ve spojení s Bohem. Bůh „jediný je nesmrtelný“ (První list Timoteovi 6,16). Tato vlastnost náleží jedině Bohu. Teprve při vzkříšení svatých při druhém Kristově příchodu si naše „smrtelné tělo oblékne nesmrtelnost“ (První list Korintským 15,54). Svatí by si nemuseli obléci nesmrtelnost, kdyby ji už předtím měli.

Dalším faktem je, že v Bibli je smrt přirovnána ke spánku; například ve Starém zákoně David prosil o ochranu, aby neupadl do smrtelného spánku. Na konci dějin tohoto světa vstanou ti, kdo spí v prachu země. Mrtví tedy spí v prachu země až do dne vzkříšení. O čase mezi smrtí a vzkříšením Bible říká, že „mrtví nevědí nic“ (Kazatel 9,5). O pět veršů dál to Šalomoun vysvětluje takto: „Nebo není práce ani důmyslu ani umění ani moudrosti v hrobě, do něhož se béřeš“ (Kazatel 9,10; Bible kralická). Tutéž myšlenkuvyjadřuje také David v Žalmu 115,17: „Mrtví nechválí už Hospodina, nikdo z těch, kdo sestupují v říši ticha.“ Mrtví tedy spí spánkem mrtvých – tiše a nerušeně. Neexistují mrtví, kteří v nebi radostí jásají, ani takoví, kteří v hlubinách pekla trpí a naříkají. Mrtví nemohou nikde klepat na dveře. Jinými slovy, Michael Jackson nepředvádí kdesi ve vesmíru svou legendární „měsíční chůzi“, ale leží mrtvý v hrobě a čeká na soud (Židům 9,27).

Hlavní poselství Bible se vztahuje k událostem, které se odehrály před více než dvěma tisíci lety. Během svého života na zemi Ježíš předpověděl, že „musí být … zabit a třetího dne vzkříšen“ (Matouš 16,21). Zanedlouho poté, co pronesl tato slova, byl zatčen, mučen a ukřižován. Pavel dobře porozuměl tomu, co se stalo. Napsal: „Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem“ (První list Korintským 15,3). Pokud je zde uvedeno, že Ježíš zemřel, pak se tím myslí to, že skutečně podlehl smrti. O tři dny později pak anděl upozornil učedníky, že Ježíš „byl vzkříšen z mrtvých“ (Matouš 28,7).

V zmrtvýchvstání Ježíše Krista je naše naděje. Přijde čas, a bude to dříve, než si myslíme, kdy se náš Zachránce vrátí zpět na naši zemi „s velkou mocí a slávou“ a s nesčíslným množstvím nebeských andělů (Matouš 24,30.31). Potom „ti, kdo zemřeli v Kristu, vstanou nejdříve…“ a poté všichni „… už navždy budeme s Pánem“ (První list Tesalonickým 4,16.17). Lidé, kteří důvěřují Ježíši, budou vzkříšeni, aby mohli být se svým Pánem.

Důležitá zpráva na závěr

Mark Twain řekl, že dvě věci jsou jisté: smrt a daně. Některým lidem se daří vyhnout se daním, ale smrti se nikdo nevyhne. Všichni víme, že smrt je skutečná a bolestivá. Navzdory všemu utrpení a ztrátě však existuje dobrá zpráva, že Ježíš nás miluje a svým životem zaplatil cenu za hříchy, byl pohřben do hrobu a znovu vzkříšen. Tím přemohl hrob i smrt. Pokud mu důvěřujeme, i my můžeme být jednoho dne vzkříšeni. Kdysi dávno Ježíš slíbil každému, kdo opětuje jeho lásku, lituje svých hříchů a přijme jeho milost: „Já ho vzkřísím v poslední den“ (Jan 6,44). Jeho slib platí dnes i pro tebe.

Věříš mu?

Pokud není uvedeno jinak, biblické verše jsou citovány z Českého ekumenického překladu (vydala Česká biblická společnost, 2008).